Tajemství záhadné lučištnice poslední - 30. díl

30. kapitola

Druhý den odpoledne zazvonil Marek u Majčiných dveří. Když otevřela, zeptal se jí rozverně: „Dobrý den, měla byste čas na malou oslavu?“ a pozvedl ruku v níž držel šampaňský.

„Oslavu? Jakou oslavu?“ ptala se udiveně Majka.

„Díky vám jsem odhalil záhadu kentauřice. Vlastně jste ji odhalila vy, a to je přeci důvod k oslavě,“ vysvětlil jí.

„Ahaa,“ zasmála se, „ale myslím, že jsme ji odhalili společně.“

„O to větší důvod máme k oslavě, ne?“ usmál se Marek.

„No oslavit by se to mělo. Pojďte dál,“ vyzvala ho s úsměvem.

Majka postavila na stůl skleničky, Marek odpálil špunt a nalil do nich šampaňský.

„Tak na úspěšné odhalení,“ pronesl přípitek.

„Na harmonii,“ dodala Majka a vypili skleničky na ex.

„Takže tím s výzkumem končíte?“ zeptala se ho. 

„Končím,“ potvrdil, „leda že by se objevila ještě nějaká okolnost, která by mě tu zdržela.“

„Jaká okolnost?“ ptala se ho udiveně.

„Třeba kdybych potkal záhadnou blondýnu,“ řekl a pozorně sledoval její reakci.

„To byste ovšem musel chodit denně po barech, abyste ji potkal,“ usmála se.

„A co když vychází do barů odtud, třeba z kaple?“ vypálil na ni první testovací otázku.

„Vy si opravdu myslíte, že je to nějaká mimozemšťanka, která prochází na Zem světelným kuželem přes kentauřici?“ ptala se ho klidným hlasem.

„Přesně tak. Podezírám kentauřici ze spojení s blondýnou i jiným světem.

Se světem vesmírné inteligence, která se snaží zachovat harmonii na Zemi. Vždyť člověk je přeci pokus o inteligentní hmotný život na planetách, sama jste to říkala,“ argumentoval.

„No možný by to bylo, ale jak to ověříte?“ zeptala se ho.

Ta určitě nic neví, pomyslel si Marek, ale jak jí to říct?

„To nevím, třeba byste mi mohla pomoct vy. Vy jste neměla nikdy pocit, že se ocitáte v jiném světě, myslím třeba ve světě euforie?“ testoval ji dál.

„Ne to ne, odpověděla, jen jsem prožívala tu euforii,“ odpověděla zcela klidně.

„Ale nevnímala jste přitom přeci prostor a čas?“ vytasil další argument.

„To ne, ale neměla jsem pocit, že bych byla jinde. Jen jsem byla duchem nepřítomná. Něco jako zasnění,“ vysvětlovala mu.

„Aha,“ řekl.

„A jak jste přišla na to, že člověk je pokus nebo na tu větu šíp tětivou proniká, rovnováha zaniká?“ pokračoval v testovacím výslechu.

„To mě tak postupně napadlo, jak jsem s vámi konzultovala ty vaše nálezy, prostě mi to z toho logicky vyplynulo,“ řekla přesvědčivě.

„A nevzpomínáte si, kdy vás to napadlo, jestli až potom co jste viděla zářící luk a šíp nebo předtím?“

„To si nevzpomínám,“ proč se ptáte?“

„Protože mě to napadlo s tou blondýnou až potom, co jsem viděl zář luku a šípu. A tak mám podezření, jestli světelný kužel není telepatický tok informací z jiného světa,“ nahodil Marek háček a čekal, jestli se chytne.

„Jako že jsme byli osvíceni shůry a rozsvítilo se nám v kebuli? A začali jsme vidět souvislosti tam, kde jsme je předtím neviděli?“ usmála se.

Nechytila se, asi fakt nic neví, pomyslel si a řekl: „Tak nějak.“

„To je možný,“ potvrdila. „Někdy se až sama divím, co ze mě všechno vypadne, asi mi to našeptává někdo ze shora,“ zasmála se.

„No, ten pocit má víc lidí. Já občas taky,“ usmál se Marek.

„Teprve včera jsem si všiml, že máte podobné jméno s Frau mine,“ zeptal se v naději, jestli se nedozví aspoň nějakou fatální souvislost.

„No jo, to mám, asi jsme příbuzné,“ zasmála se, „zjistila jsem to až když jsem přišla sem.“

Ta určitě nemá o ničem ani páru, pomyslel si Marek. Žije v blažené nevědomosti. Kdybych jí to řek, asi by mi stejně nevěřila, anebo bych jí tím jen ublížil.

„Tak dobrou,“ loučil se Marek s Majkou u brány.

To je dobře, že jsem jí nic neřek, jen bych jí tím ublížil, říkal si v duchu cestou domů.

Druhý den ráno se Marek nečekaně objevil na hradním nádvoří.

„Co vy tady?“ ptala se ho překvapeně Majka.

„Včera jsem se rozloučil s vámi a dneska bych se chtěl rozloučit s kentauřicí. Půjčíte mi klíče?“

„Jistě,“ usmála se.

Marek se zadíval na kentauřici jako na ženu, která zkoušela jeho trpělivost svým dlouhým odmítáním.

„Tys mi dala zabrat,“ řekl s úlevou a přistoupil k ní naposledy s pružinou v prstech.

Pružina silně vibrovala, ale necítil brnění v prstech. Naopak měl příjemné pocity.

„Copak? Vzalas mě na milost? Protože jsem odhalil tvé tajemství a neprozradil ho Majce, abych jí neublížil?“

Vybledlá freska na okamžik zazářila barvami a pak opět vybledla. Tentokrát si byl jistý, že to nebyla halucinace.    

Předchozí díl http://formankova.blog.idnes.cz/c/14946/Tajemstvi-zahadne-lucistnice-29-dil.html#t2 

1. díl http://formankova.blog.idnes.cz/c/12388/Tajemstvi-zahadne-lucistnice.html#t2

…to už je třetí případ, co byl chlap znásilněnej ženskou.“

Všechny díly zde: http://formankova.blog.idnes.cz/r/4798/Povidky.html 

Vyšlo na www.babinet.cz